Historie ošetřovatelství

    Ošetřovatelství bylo a je ovlivňováno náboženskými, kulturními, sociálními ekonomickými a politickými faktory. Velký význam měly rovněž války, vědecké objevy a některé osobnosti, které si uvědomovaly potřebu změn a našly cesty, jak jich docílit. Tyto faktory působí ve vzájemném vztahu, proto není možné jejich vliv chápat odděleně.

    Primitivní lidé nechápali příčiny nemocí. První léčebná praxe vycházela z přesvědčení, že kouzla mohou zabránit vzniku nemocí. Lidé věřili, že je napadají zlí duchové a způsobují jejich nemoc. Snažili se proto duchy udobřit, aby opustili těla nemocných. Na zaplašení nemoci nebo její vyléčení vyvinuli šamani různé rituály. Časté bylo také uctívání předků. V terapii se používala nejčastěji rostlinná léčiva a masáže.

    S rozvojem společnosti se uctívání bohů soustředilo do božích stánků – chrámů, kam přicházeli nemocní. Zde se mohli kněží modlit za jejich vyléčení, nebo jim pomáhat smířit rozhněvané bohy. Kněží tak vešli v povědomost jako kněží–lékaři. Ošetřovatelská péče v domácnostech byla poskytovaná matkami, nebo jinými členy rodiny a otroky.

    Rozhodující vliv na rozvoj medicíny v Evropě měla medicína starořecká. Její počátky spadají do 2. tisíciletí př.n.l. Z tohoto období jsou známi především Asklepios, Hippokrates a Galenos.

    Také Islám založený na oddanosti člověka bohu nabádal lidi k touze po poznání. Arabové přejali a upravili metody Hippokrata a Galena a dále rozvinuli nauku o příznacích onemocnění. Jejich díla (např. Avicenna) byla později přeložena do latiny a obohatila medicínu západní Evropy.

    Křesťanská víra v to, že služba člověku je vlastně službou bohu, vedla v prvním století n.l. Mnoho dobročinných osob k tomu, aby navštěvovaly a ošetřovaly nemocné lidi. Ve 4. století začaly vznikat první kláštery a mnoho příslušnic římských vysokých společenských vrstev se zapojilo do péče o nemocné. Po několik dalších století zakládaly církevní řády v mnoha zemích mužské i ženské kláštery, v nichž mniši a jeptišky ošetřovali tělesně i duševně nemocné. Zatímco katolická církev orientovala nové církevní řády k poskytování péče potřebným a nemocným lidem převážně v klášterech a špitálech (Svatá Anežka Česká, Svatá Zdislava), protestantská církev se zaměřovala na pomoc jedinci v rodině a komunitě.

    Války měly vždy velký vliv na rozvoj ošetřovatelství. Velké množství raněných vojáků, hromadné infekce v důsledku velmi špatných hygienických podmínek lazaretů a nedostatečných znalostí zdravotnického personálu vyvolávaly zvýšenou potřebu lékařské a ošetřovatelské péče. Vedle velkého množství padlých a raněných byly často příčinou porážky mnoha armád epidemie, které propukaly při nedodržování hygienických pravidel.

    Ve starověku se o nemocné a zraněné vojáky na bojištích starali otroci. Římané při svých taženích stavěli lazarety, náboženské války – křižácké výpravy vedly k vytvoření dobře organizovaných vojenských ošetřovatelských řádů. Ve všech velkých nemocnicích byla stále citelnější potřeba odborně vzdělaného ošetřovatelského personálu. Průkopníky systematického vzdělávání civilního ošetřujícího personálu byli ruský chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov a anglická ošetřovatelka Florence Nightingaleová.

    Další významný vliv na péči o poraněné vojáky měl Henri Dunant. Jeho úsilí vedlo nakonec k založení Mezinárodní organizace Červeného kříže v Ženevě roku 1864. Šlo o největší humanitární hnutí, jaké kdy svět poznal. Dnes se národní organizace Červeného kříže sjednocené pod mezinárodní organizací starají nejen o lidi postižené válkou, ale i o oběti záplav, hladomoru, zemětřesení a jiných podobných událostí.

Vývoj ošetřovatelství u nás v 19. a 20. století

    Založení londýnské ošetřovatelské školy, rozvoj evropského i zámořského ošetřovatelství, ale i sílící národnostní a emancipační hnutí v Rakousko-Uhersku vedly ke vzniku první ošetřovatelské školy v Praze, a to již v roce 1874. Její existenci značně ovlivnily velké české spisovatelky Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská, které stály v čele ženského hnutí a byly horlivými vlastenkami a zastánkyněmi ženských práv. V této české škole se ošetřovatelky vzdělávaly pod vedením českých lékařů, zpravidla současně přednášejících na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Každý kurs trval několik měsíců. Jen menší část absolventek však skutečně předpokládala, že bude prakticky provádět ošetřovatelskou péči jako svoje zaměstnání, neboť více než polovinu studentek tvořily měšťanské dámy shromážděné kolem Ženského výrobního spolku, které ve studiu na ošetřovatelské škole především oceňovaly možnost vzdělávat se, a tak se společensky alespoň částečně vyrovnat mužům. Škola neměla dlouhého trvání a po několika letech, pravděpodobně z národnostních a finančních důvodů, zanikla. Přesto je třeba ocenit, že to byla první ošetřovatelská škola na území Rakousko-Uherska a do jisté míry ovlivnila rozvoj ošetřovatelství ve střední Evropě již tím, že poukázala na potřebu systematického vzdělávání sester pro stále náročnější ošetřovatelskou činnost.

I když zanedlouho poté vznikla ošetřovatelská škola ve Vídni (1882), v českých zemích si po mnoho let každá klinika znovu zacvičovala sestry sama. V soukromých službách a v domácnostech ošetřovaly nemocné laické sestry Červeného kříže a řádové sestry.

Teprve v roce 1916 byla v Praze otevřena česká Státní dvouletá ošetřovatelská škola, která pokračovala v činnosti i po skončení první světové války v nově vzniklém Československu a stala se vzorem pro vznik řady dalších ošetřovatelských škol vznikajících na území mladé republiky. Škola měla vysokou odbornou úroveň, k jejímu vybudování byly v r. 1920 pozvány do Prahy tři zkušené americké sestry v čele s Miss Parsons, které vypracovaly koncepci teoretické i praktické výuky a postupně zacvičily pro práci sester učitelek - instruktorek praktického vyučování první absolventky této školy. První českou ředitelkou školy se v r. 1923 stala Sylva Macharová.

    První kursy absolvovalo každoročně kolem 10 až 15 diplomovaných ošetřovatelek, a tak ještě po dlouhou dobu vedle sebe pracovaly v nemocnicích tři kategorie ošetřovatelského personálu: diplomované ošetřovatelky - absolventky ošetřovatelské školy, řádové sestry a pomocné ošetřovatelky zacvičené na nemocničním oddělení. Sociální postavení civilních ošetřovatelek bylo velmi nízké. Zejména pomocné ošetřovatelky měly velmi malé platy, nedostatečné ubytování apod. M. Šindlerová, jedna z prvních absolventek české ošetřovatelské školy, vzpomíná: "V té době bydlely ještě neškolené ošetřovatelky přímo na pokojích nemocných. Byl jim vyhrazen jeden kout vzdálený od okna, oddělený zástěnou od lůžek nemocných. Celé generace ošetřovatelek tam prožily svůj soukromý život."

První absolventky státní ošetřovatelské školy založily již v roce 1921 Spolek absolventek ošetřovatelské školy, který se v roce 1928 přejmenoval na Spolek diplomovaných sester (dále Spolek). Pod vlivem bohaté činnosti Spolku se začaly při nemocnicích budovat sesterské ubytovny, došlo k úpravě pracovní doby, dovolené. V činnosti Spolku se také výrazně odrazil vývoj ošetřovatelství ve světě i maximální snaha členek o poskytování kvalifikované služby nemocným a sociálně potřebným občanům. Spolek pořádal přednášky, pokračovací kursy a pomáhal zakládat další ošetřovatelské školy. Navázal spolupráci se sesterskými organizacemi v zahraničí. V roce 1933 byl Spolek diplomovaných sester ČSR přijat do Mezinárodní rady sester. V roce 1937 začal dokonce vydávat svůj vlastní odborný časopis Diplomovaná sestra. Činnost spolku byla ukončena druhou světovou válkou.

    Úroveň ošetřovatelské péče, její organizace i vzdělávání sester se relativně rychle zlepšovaly. Vzdělané absolventky ošetřovatelské školy navázaly mnoho velmi užitečných společenských kontaktů. Významnou roli v podpoře ošetřovatelství sehrávaly po mnohá léta (prakticky až do r. 1948) Alice Masaryková, dcera prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka, předsedkyně Československého Červeného kříže a Hana Benešová, manželka druhého čs. prezidenta Edvarda Beneše.

České ošetřovatelství mezi válkami nebylo orientováno jen na rozvoj nemocniční služby. Již v roce 1918 byla v Praze otevřena Vyšší sociální škola, která připravovala v jednoletém studiu sociálně orientované pracovníky a později zejména diplomované sestry pro samostatnou práci v terénu. Tyto sestry zakládaly a vedly poradny pro matky a děti, zdravotní stanice s dispenzářem tuberkulózně a pohlavně nemocných. ČSČK pod vedením Alice Masarykové založil Masarykovu ligu proti tuberkulóze. V roce 1929 zavedl ČSČK organizovanou ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách (OZSR), v níž sestry pracovaly zcela samostatně na základě smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

Terénní péče sester byla zaměřena především na výchovu sociálně slabších vrstev obyvatelstva ke zdravotnímu uvědomění, rodičovství a prevenci šíření nebezpečných infekčních chorob. Poradenská péče se postupně začala specializovat. Vedly ji diplomované sestry, avšak většina pracovníků byla odborně připravována v kursech organizovaných diplomovanými sestrami ve spolupráci s příslušnými odborníky - lékaři. Samostatná terénní práce sester po roce 1948 postupně zcela zanikla a teprve v sedmdesátých letech začaly znovu v terénu jako jediná kategorie samostatně pracujících sester fungovat v návštěvní službě geriatrické sestry a sestry specializované pro sociální péči.

Pozitivní vývoj československého ošetřovatelství byl násilně přerušen druhou světovou válkou. Činnost Spolku i vydávání časopisu byly záhy zastaveny. Výuka ve školách však pokračovala a pokrok lze i přes válečné hrůzy pozorovat v organizaci nemocniční ošetřovatelské péče. Poprvé se setkáváme s funkcí civilní sestry představené (hlavní sestry). Jsou vypracovány organizační řády a pracovní náplně sester v jednotlivých pracovních směnách i povinnosti a práva vrchních a staničních sester. Vedoucí lékaři začínají uznávat sestru jako významného spolupracovníka potřebného pro zajištění kvalitní odborné ošetřovatelské péče.

Válečné poměry a zvýšená potřeba sester tedy paradoxně ovlivňovaly rozvoj nemocničního ošetřovatelství.

Mnoho kvalifikovaných i nekvalifikovaných českých sester bylo během války zapojeno také do odbojového hnutí. Jejich statečná práce zachránila životy řadě partyzánů i lidí z čs. proti válečného odboje.

Již během války, ale zejména po jejím skončení, se naléhavě zvýšila potřeba kvalifikovaného ošetřovatelského personálu. Síť státních ošetřovatelských škol se rychle rozšiřovala.

    V roce 1946 byla v Praze otevřena Vyšší ošetřovatelská škola, která v jedné větvi poskytovala pedagogické vzdělání sestrám - učitelkám na ošetřovatelských školách, v druhé větvi připravovala vrchní sestry pro řídící práci v ošetřovatelství a ve třetí větvi se sestry vzdělávaly pro terénní péči. Na svou dobu to byla škola velice pokroková.

Ošetřovatelské školy byly podle nového školského zákona z roku 1948 sloučeny s rodinnými a sociálními školami a po vzoru Sovětského svazu vznikly střední odborné školy, v nichž se studentům současně dostávalo všeobecného středoškolského vzdělání i kvalifikační přípravy. Školy byly přejmenovány na Střední zdravotnické školy, na nichž se připravovaly všechny kategorie tzv. středního zdravotnického personálu, např. vedle sester také různé typy laborantů, rehabilitační pracovníci, dietní sestry, ženské sestry apod.

Protože se již na konci padesátých let ukázalo, že základní profesní příprava v této formě sestrám pro další praxi nestačí a protože nebylo možné ji zásadně změnit, vynutila si praxe v roce 1960 vznik Institutů pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, a to v Brně a v Bratislavě. Instituty zaměřily svou pedagogickou práci na specializační studium sester v řadě oborů a na svou dobu byly velmi pokrokové. Ve stejném roce bylo dokonce pro sestry - odborné učitelky na středních zdravotnických školách otevřeno v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dvouoborové pětileté studium ošetřovatelství v kombinaci s psychologií a později v kombinaci s pedagogikou. Ošetřovatelské předměty byly zajišťovány Fakultou všeobecného lékařství UK, na jejíž III. interní katedře specializované na ošetřovatelství se brzy jako vyučující ošetřovatelství objevily první zkušené absolventky tohoto vysokoškolského studia jako vyučující. V letech 1987 - 1994 proběhlo na Filozofické fakultě UK v Praze také jednooborové studium péče o nemocné určené zejména hlavním a vrchním sestrám.

Uvedené instituce se staly prvními centry postupně se rozvíjejícího ošetřovatelského výzkumu. Zde se také začaly i přes velmi malé možnosti vytvářet základy teorie čs. ošetřovatelství a mezinárodní spolupráce.

Po dlouhou dobu nesměly československé sestry, podobně jako jiné profesní či zájmové skupiny, založit vlastní profesní organizaci. Všechny byly sdruženy v Revolučním odborovém hnutí, které zcela formálně hájilo "zájmy všech pracujících". Teprve v roce 1973 se nakonec zaníceným a progresívním představitelkám československých sester podařilo založit Československou společnost sester, která začala velmi aktivně pracovat. Čs. společnost sester sdružovala dvě národní sesterské společnosti - Českou společnost sester a Slovenskou společnost sester, které měly společný federální výbor. Společnost se zabývala výhradně odbornou problematikou. Organizovala desítky pracovních dní, odborných konferencí, a sympozií sester, snažila se ovlivnit ošetřovatelské vzdělávání a podporovat ošetřovatelský výzkum, i když to v době tuhého totalitního režimu, který nastal po sovětské okupaci, vůbec nebylo snadné. V roce 1982 byla Čs. společnost sester přijata do Mezinárodní rady sester (ICN).

Československé sestry měly také svůj vlastní odborný časopis Zdravotnická pracovnice. Vznikl v roce 1951 jako časopis odborový, ale postupně se stával stále více odborným. V roce 1970 byl doplněn pravidelnou vědeckovýzkumnou přílohou Československé ošetřovatelství, v níž byly publikovány výsledky výzkumných prací, teoretické statě apod., které byly často používány při odborných seminářích na různých zdravotnických pracovištích. Po roku 1989 časopis zanikl a byl nahrazen novým časopisem Sestra.

Ibn Sína Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh – AVICENNA

Arabský lékař a filosof

*980, Afšana u Buchary

†1037, Hamadan

Zpět

Hippokratés

řecký lékař

* okolo r. 460 př. n. l., Kós

† okolo r. 370 př. n. l., Larissa nedaleko Soluně

    Hippokratova medicína byla základem lékařské praxe až do 19. století a takzvaná Hippokratova přísaha, při které se lékař zavazuje dodržovat určité etické zásady při ošetřování nemocných, byla vzorem pro řadu modernějších lékařských slibů. Mnohé jeho zásady platí dodnes – první povinností lékaře je neuškodit pacientovi, každá nemoc má přirozené příčiny, lidský organismus má protilátky, které lékař musí povzbudit, vyšetřit je třeba všechno, co můžeme vidět, slyšet, cítit, ohmatat, ochutnat. Za nejúčinnější léčebné prostředky považoval čerstvý vzduch, čistou vodu, správnou životosprávu a vhodnou dietu, objevil, že každá nemoc má své kritické dny. Právem je nazýván „otcem medicíny“

Zpět

Galenos, Claudius

římský lékař řeckého původu

* okolo r. 129, Pergamon (Malá Asie)

† okolo r 200, Sicílie

    Ve svém pojetí spojil antické učení o čtyřech šťávách s teorií o pneumatu. V Opera omnia (Sebranné spisy) jsou také mimo jiné obsaženy výsledky anatomických bádání na zvířatech. Osobně nebyl zřejmě příliš statečný, odešel z Říma před epidemií moru a odmítl jít s římským císařem do války. Zemřel na Sicílii

Zpět

Svatá Anežka Česká (Přemyslovna)

* 1211

† 1282

    Ze všech řádů ji nejvíce zaujali Františkáni a Klarisky. Vstoupila do kláštera sv. Kláry, v roce 1234 složila řeholní slib, přijala řeholní roucho a stala se abatyší kláštera Klarisek. Celý svůj život věnovala pomoci chudým a nemocným. Založila mateřinec klarisek a špitální bratrstvo se špitálem při kostele sv. Haštala. Špitální bratrstvo bylo papežem záhy prohlášeno za samostatný řád křížovníků s červenou hvězdou. Anežka byla první ženou, která založila mužský řád. Dokonce se traduje, že napsala první pokyny, jak v klášteře ošetřovat chudé a nemocné. Je právem pokládána za patronku českého ošetřovatelství. Zemřela 6. 3. 1282 a svatořečena byla r. 1989.

Zpět

Svatá Zdislava (z Lemberka)

* 1220

† 1252

Často přicházela k lůžku umírajících a věnovala jim velkou péči a starostlivost. Údajně měla skrze Boha zázračnou moc. V Dalimilově kronice se můžeme dočíst: „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak navrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila.

Zemřela 1252, je pochována v Jablonném v Podještědí, svatořečena byla r. 1995

Zpět

Florence Nightingalová

nejznámější sestra v historii světového ošetřovatelství

* r. 1820, Itálie Florencie

† r. 1910

    Anglickou vládou byla poslána na krymské bojiště, kde se skupinou angických ošetřovatelek zorganizovala ošetřovatelskou službu, v lazaretech uvedla do provozu prádelnu, kuchyni, hygienická zařízení. Hlavní důraz kladla na dodržování hygienických zásad, aby se zamezilo šíření epidemií, které často způsobovaly větší ztráty na životech, než válečná poranění. Tato její na svou dobu velmi pokroková práce, snížila úmrtnost vojáků na polovinu.

    Po návratu do Anglie byla vládou odměněna značnou finanční částkou, kterou zcela nezištně věnovala na založení první ošetřovatelské školy na světě v Londýně, a to v roce 1860. Poprvé v historii tak začaly být pro svou práci systematicky vzdělávány ošetřovatelky pro nemocniční i domácí službu. Nightingalová vytvořila první koncepci ošetřovatelství vycházející z charitativního pojetí péče o nemocné, v němž jsou zdůrazněny především humánní motivy ošetřování. Tuto šlechetnou, avšak laickou péči, obohatila Nightingalová o prvky odborné – léčebné i ošetřovatelské. Poprvé zdůraznila významnou úlohu pozorování nemocného sestrou, upozornila na význam hygieny a čistoty, vlivu prostředí na stav nemocného.

    Po vzoru této první ošetřovatelské školy vznikaly školy podobného typu prakticky po celém světě. Své poznatky o ošetřovatelství shrnula Florence do několika knih. Svou prací pozvedla dosud opovrhovanou práci ošetřovatelek na skutečné povolání, pokládala ošetřovatelství za odvětví medicíny.

    V roce 1860 byla publikována nejlepší práce Florence Nightingalové „Poznámky k ošetřovatelství“ (Notes on Nursing), v níž vyložila základní principy profesionálního ošetřovatelství. Kniha byla přeložena do devíti světových jazyků (česky r. 1874).

    V roce 1865 se usadila ve Westendu v Londýně a zde žila až do smrti. Potýkala se s řadou vlastních zdravotních problémů (žila na invalidním vozíku), ale pokračovala ve své kampani za zlepšení kvality ošetřovatelské a zdravotní péče. Sepsala 200 publikací – zpráv, článků, pokynů a knih. V roce 1883 královna Viktorie ocenila její práci řádem Královského červeného kříže. V roce 1907 se stala první ženou oceněnou Řádem za zásluhy (Order of Merit). Zemřela 13. 8. 1910, pohřbena je v St. Margaret, East Wellow blízko domu svých rodičů.

Zpět

Nikolaj Ivanovič Pirogov

ruský chirurg a pedagog

* r. 1810, Višne u Vinnice, Ukrajina

† r. 1881

    Na Krym přivedl skupinu ruských sester, které připravil především pro ošetřování zraněných. Tyto sestry začaly poprvé užívat jednotný stejnokroj, z něhož se pak vyvinula sesterská uniforma. Pirogov byl nejen věhlasným odborníkem, ale je znám také jako horlivý propagátor uznání ženských práv.

Ke stáru se vrátil do své rodné vsi, která byla později pojmenována po něm Pirogovskoje.

Zpět

Henry Dunant

švýcarský obchodník

* 8. 5. 1828, Ženeva

† 30. 10. 1910, Heiden

    Roku 1871 aktivně pomáhal raněným bojovníkům Pařížské komuny, což mu vyneslo silnou nelibost od francouzské vlády. Řešení celospolečenských problémů však s sebou přináší výrazné zhoršení osobních majetkových poměrů Dunanta. To jej v roce 1887 donutí vrátit se do rodného Švýcarska, do městečka Heidenu, kde žije z milosrdenství svých příbuzných. Světové hnutí Červeného kříže se dále úspěšně rozvíjí, jeho zakladatel upadl v zapomenutí a hluboce zklamán žije v ústraní.

V roce 1901 norský parlament uděluje Dunantovi nejvyšší ocenění: první Nobelovu cenu míru. Dunant umírá v Heidenu v 82 letech, osobně roztrpčen a zklamán, jeho myšlenky a dílo však žijí dál

Zpět

Vincenc Priessnitz

německý přírodní léčitel

* 4. 10. 1799, Lázně Jeseník

† 28. 11. 1851, Lázně Jeseník

Jan Evangelista Purkyně

český lékař, přírodovědec a fyziolog

* 18. 12. 1787, Libochovice

† 28. 7. 1869, Praha

Wilhem Conrad Roentgen

německý fyzik

* 27. 3. 1845, Lennep

† 10. 2. 1923, Mnichov